Kampaně v Dragonlance - Páni z Rosengaardu

Epický svět? Ani ne? Dragonlance si celkem oprávněně drží pověst high fantasy epického světa, ve které hrdinové bez bázně a hany zachraňují svět, princezny a tak.. To je pravda. Na druhou stranu je tu herní svět který je uvržen dvakrát do toho největšího tmářství a temného středověku. Kde nejsou v každé vísce hrdinové na odpočinku a vysokoúrovňoví kněží. Do takového prostředí se celkem jednoduše zasadí temná, středověkem Evropy, ovlivněná fantasy. Řečeno celkem jednoduše, jaké si Dragonlance uděláte takové ho máte. Chcete hrát za Rytíře Takhisis a dobíjet svět? Chcete hrát za vyslance Dračích vládců, draků velkých jako Titanic, kteří se snaží najít poslední magické artefakty, pro své nadřízené? Nebo naopak hrdiny, snažící se artefakty zachránit? Snad se spolu s Legií oceli otočíte oběma extrémním polaritám zády a budete se starat se o ty, kteří to potřebují? Dragonlance nenabízí jenom to co je popsáno v epických a globálních novelách, daleko více si hráč atmosféru světa užije v komorním prostředí zapadlého venkova, nezávisle na tom jestli v hladomorem a nemocemi stižené Solamnii po Pohromě nebo mezi nomádskými kmeny dalekých Churských chanátů. Na Dragonlance se tak nejvíce projevila doba vzniku, a hlavně osobnost hlavního designéra Tracyho Hickmana, který je nejen praktikujícím katolickým knězem, ale část svého života strávil jako misionář v Indonésii. Principy dobra a zla a jejich svár mají v jeho hrách nezastupitelnou roli.
Svět Krynn herního prostředí Dragonlance je založeny na ideálu rovnováhy mezi dobrem, zlem a neutralitou. Dosáhne-li jedna strana výraznější převahy dochází ke katastrofě a k oprávnění pro druhou stranu k zásahu. To ovšem nebrání zlu podvádět. Hráčům doporučuji nepoužívat mechaniku přesvědčení. Respektive aby jí nepoužívali doslovně jako přesné vodítko hraní postav. Ono totiž není všechno dobro co se za dobro vydává. Příkladem lze uvést elfy, kteří jsou paladinovým stvořením a přitom jsou to rasističtí a xenofobní otrokáři zajímající se pouze o vlastní moc. Nejvyšší dobrá říše v historii vedená paladinovým arciknězem se nechala tak zkorumpovat mocí, že nejenže vyvolala sérii pogromů proti všemu co není čisté a dobré, aby se nakonec její vůdce Kněz-král odvážil rozkazovat bohům. A přišla Pohroma.
Dragonlance, tedy není jen oním epickým dobrodružstvím, ale je herním prostředím ,asi nejlépe pracující s důležitostí morálních hodnot, principů a přístupu jednotlivce či družiny k životu a nutnosti přijmout zodpovědnost a činit rozhodnutí. Princip rovnováhy a družiny, či jednotlivce pohybující se mezi třemi polaritami dobra, zla a neutrality tomu nasvědčuje. Samozřejmě ani tento přístup není nutné dodržet. Dovolím si zde a v následujícím čísle naznačit několik různých prostředí do kterých lze zasadit svou hru a která může být poměrně zajímavou herní kampaní, zasaženou do několika období Krynnu.
Kampaň první – Páni z růže
Hra může být zasazena do dvou herních období – asi 60 let po Pohromě, nebo pár let před začátkem Války kopí. První varianta se odehrává ve temném období Krynnu, kdy zmizeli bohové a s nimi i kněžská magie. Rytíři ze Solamnie byly haněni že nezabránili Pohromě, že se nepostavili všem útrapám prostého lidu. Věk temna. Čarodějové jsou upalováni. Lidé zoufale hledají duchovní útěchu a šarlatáni prosperují. Solamnie je poničená morem, nemocemi a hladem. Druhá varianta vychází ze stejné premisy, jen nabízí zajímavé finále zajišťující tu epičnost, rytířské a náboženské ideály o hledání víry. Ta první je drsnější a více se bude soustředit na ideály morální.
Město Solanthus, vévodství a kdysi hlavní město Solamnie již dávno není spravováno rytíři. Všechna solamnijská města jsou nyní spíše městskými státy a bývalá vévodství si rozdělují vliv na Solamnijských pláních. Díky přítomnosti bohatého Kayolinu se Solanthus může měřit co do ekonomické síly s Vingaardem, který vládne nad úrodnými solamnijskými lány kolem řeky Vinič, či obchodním přístavem Palanthasem daleko na severu. Ve městě má velké slovo nová církev Sirotů, falešných kněží vyznávající Jednoho boha, které vládne patriarcha Emban. Ten je nejbližším poradcem vévody Balduina ze Solanthusu, vládce města a dědičného vévody (není kdo by ho odvolal). Vévoda drží s pány z Růže, který jsou největším rodem na jeho území (resp. území které si nárokuje) jakýs-takýs mír. Dává najevo svoji čestnost a "zákonitost" a nestaví se rosengaardům do cesty.
Panství pánů z růže se rozkládá na úbočí hor skrývající trpasličí království a zároveň solamnijskou provincii Kayolin. Samotný hrad po kterém nosí páni z růže své jméno je postaven uprostřed horského průsmyku jako strážní hrad k přístupu do Království pod horou. Hrad se jmenuje Horská růže, Solamnijsky Rokenrose. Mezi sprostým lidem se jí ale říká jen Rosengaard. Rokenrose je dědičné purkrabství, hrad je královský. Páni z Růže mají rozsáhlá léna na úpatí hor zahrnující asi deset hradů, každý spravovaný jiným pánem ve znaku růže. Je tu Lundgaard spravovaný pány z Lundgaardu, či Depgaard spravovaný pány z Depgaardu. A řada dalších. Každý z pánů má stejný erbovní znak tedy pětilistou růži, ale pokaždé jiné barvy v jiném poli! Samozřejmě že na území pánů z růže bydlí celá řada menších rodů a nižších šlechticů. Ti jsou vazaly pánů z růže. Mluvčím rodu je vždy jeden z důležitých členů, většinou je to purkrabí na Rokenrose. Na území Pánů růže je významný klášter svaté trojice, nyní zpustlý, nazvaný Zlatá koruna. Purkrabí má svá dědičná práva k hradu zaručená bulou posledního řádového velmistra, který je zároveň nejvyšším komořím bývalého království. Rosengaardi jsou navíc první obranou Solamnie a Solanthusu proti Ose zla (Lemiš, Neraka, Taman Busuk, Khur), jak v jednom z posledních proslovů nazval tyto státy bývalý Solamnijský král Jiří II.
Ovšem Balduin pod vlivem nové církve Sirotů, rozdmýchávající poklid v Solanthusu protiřádovými vášněmi je nucen se s mocenskou skupinou pánů ze Růže vypořádat. V době kdy lůza dobře ovládána duchovními pastýři a zklamaná povýšeností rytířů neváhá obsadit menší hrady a kdy Balduin ze Solannthusu vládne skoro neomezenými možnostmi oproti nuzným příjmům stále se uskrovňující staré Solamnijské šlechty jsou Pánové z Růže nuceni postavit se proti všem, aby zachovali nejen své majetky, ale i své životy. Zda to budou dělat správně a po rytířsku, podle Instrukce a Zákona, nebo zda se některý z pánů pokusí vyšvihnou na místo vůdce rosengaardů to už je na samotných hráčích. Hra nabízí ponuré prostředí tvrdého středověku, zahaleného do hávu temného fantazy, ve kterém je místo na různé druhy her a dobrodružství, počínaje machiavellistickou politikou, horrorem mezi hradebními zdi morem zasaženého městečka či vesnice, a zkoušku morálních principů konče.
Příště o hledání své cesty životem a kouzelné písně potulného cirkus Willbura Třeskopí.