Dalcorlance: Gilmarovy zápisky V.

Kapitola čtvrtá: V pasti

Co teď? Z budovy nebylo úniku. Tedy přinejmenším žádného bezpečného. Nikdo neměl odvahu pokusit se proplavat k hradu, i když se mořský had mezitím vytratil. Jeho hrozba se stále vznášela nad hradem. Zůstávala zde ještě jedna možnost: zamčené záhadné dveře za čítárnou. Když se tedy skupina vrátila do prvního pokoje, jenž ze všeho nejvíc připomínal úřadovnu, pustil se Gilmar do pátrání po něčem, co by mohlo sloužit jako klíč k tajemným dveřím. Bogdan byl mezitím zaujat jakýmsi notovým archem, který nalezl v místnosti. Snažil se noty zachytit alespoň „na slepo“, neboť o loutnu přišel během bouře, nicméně zápis byl zmatený a nedával valný smysl. Každý tón popíral předchozí a vytvářel podivnou symfonii, kterou se nedařilo Bogdanovi udržet v hlavě. Přesto se zdálo, že munotový zápis učaroval natolik, až se přestal zajímat o své okolí a věnoval se výhradně notám.

Nezaregistroval tak, že Gilmar mezitím nalezl v zásuvce psacího stolu podivnou knihu, jakýsi medailon a především klíč s přívěškem ve tvaru trojúhelníku, z něhož vystupoval symbol harfy.
To musí být ono, uvědomil si kouzelník, klíč k zamčeným dveřím! Strčil jej společně s medailonem do kapsy a začal listovat knihou. Svazek obsahoval pečlivě vedené záznamy setříděné v úhledných sloupcích. Nejprve byl uvedený den a čas, pak následovalo jméno a nakonec byl připojen podpis. Všechna zaznamenaná data u sebe měla připsáno IV. Gilmara sevřel zvláštní pocit. Zkratka IV se v letopočtech na Krynnu již dávno nepoužívala. Značila totiž Ištarský věk. Rychle dolistoval až na poslední záznam: 3. 1. 963 IV. A pak už nic, následovaly pouze prázdné listy.
V roce 963 Ištarského věku nastala Pohroma.

Gilmar nechápal, jak je to možné. Ocitli se v budově, která pocházela ještě z časů Ištaru, než na něj před třemi a půl staletími bohové svrhli horu ohně a na vždy jej vymazali z povrchu Ansalonu. Ocitli se v budově, která již tři sta padesát let ležela na dně moře. Ať je za těmi dveřmi cokoliv, musí to mít velkou cenu a pochází to z doby Ištaru. Gilmar nechal knihu knihu.
„Našel jsem klíč,“ oznámil ostatním a zamával přívěskem. „Myslím, že nám otevře dveře v čítárně...“
Nestihl ani dokončit větu a Lily se už hrnula ke schodišti dolů. Akar s Veverkou na sebe pohlédli, ani jednomu se nechtělo zůstávat nahoře, kde byla připomínka mořského netvora číhajícího venku, stále živá. Avšak Bogdan dál nevnímal okolí a soustředěně si četl, mumlajíc si přitom jednotlivé tóny. Veverka nakonec rezignovaně pokrčila rameny.
„Běžte, já tu s ním počkám. Nikdo by neměl zůstávat o samotě. Pak vás doženeme, až ho to přestane bavit.“
Gilmar s Akarem jen pokývli a přidali do kroku, aby dostihli Lily, která mezitím zmizela na schodišti a uháněla si to k čítárně.

*****

„Tak otevři ty dveře,“ naléhala Lily nedočkavě na Gilmara, když jí konečně dostihli, jak přešlapuje u dveří. Kouzelník na okamžik zapochyboval, zda je to dobrý nápad, když viděl, jak se dívence zájmem lesknou oči, ale sám také toužil odhalit, co se ukrývá uvnitř. Zasunul tedy klíč do zámku a v okamžiku, kdy přiložil pečeť ke dveřím, klíč se sám s lehkým klapnutím pootočil. Bylo odemčeno. Gilmar byl trochu udiven, že to šlo tak snadno, ale raději rychle klíč vyndal a vstoupil za ostatními dovnitř.

*****

K Veverčině údivu přestaly noty Bogdana zajímat krátce potom, co Akar, s Lily a Gilmarem odešli vyzkoušet klíč. Pěvec se přesto zdál být spokojen a nevypadalo to, že by litoval času vynaloženého zíráním do not. List opatrně stočil za košili, když v tom si všiml něčeho podivného. Kniha, kterou Gilmar zanechal rozevřenou na desce stolu, slabě zářila. Bogdan pokynul Veverce, aby přistoupila blíž a oba se podívali, co se děje.
Pod posledním řádkem se roztančil inkoust a cosi zapisoval.
12. 4. 1314 IV, objevilo se v první kolonce
Bogdan s Veverkou na sebe s podezřením pohlédli. Letopočet nedával smysl, ale když Perechon zasáhla ničivá bouře, psal se právě dvanáctý den čtvrtého měsíce roku 351 po Pohromě.
To ovšem nebylo všechno, neviditelné pero pokračovalo dál, tentokrát zanechávajíc tahy ve druhém sloupci. Objevilo se v něm jasnými písmeny napsáno:
Gilmar Blackduin
Bard i dívka sledovali stránku v němém úžasu. Jak to že kniha znala jméno jejich společníka? Jakmile však inkoust dokončil poslední tah v Gilmarově jméně, slabá záře pohasla. Do třetího sloupce již nic nepřibylo.
Přesto Bogdan popadl svazek.
„Musíme rychle za nimi!“ zvolal a rozeběhli se současně s Veverkou  k čítárně.