Dalcorlance: Gilmarovy zápisky V.

Obsah článku:

Kapitola druhá: Zkáza Perechonu

 

„Loď na obzoru!“ zvolal námořník ze svého pozorovacího stanoviště vysoko na stožáru.
Paluba Perechonu se náhle proměnila v živé mraveniště – každý spěchal jak mohl, aby se přesvědčil na vlastní oči, co se děje. Pro mnohé to bylo vítané vytržení z rutiny dosavadní plavby. Ne však pro nakrátko ostříhanou tmavovlasou ženu.
„To nám ještě scházelo,“ zaklela pro sebe tiše kapitánka Maquesta Kar-Thon, ale dala si dobře záležet, aby ji nikdo nezaslechl. Léta na moři ji naučila, že loď na obzoru znamená v těchto končinách jen málokdy něco dobrého. Nejprve od rána zavládlo podivné bezvětří, takže Perechon chtě nechtě uvázl na místě, a teď navrch ještě tohle. Maquesta rychle pokynula svému prvnímu důstojníkovi, zavalitému minotaurovi, a cosi spolu horečně probírali. Nikdo jim však nevěnoval pozornost, neboť se každý snažil zahlédnout tmavou tečku, která se zjevila na obzoru.


Mezi zvědavci, kteří se natlačili k okraji paluby byla i nesourodá skupina dobrodruhů, která se nalodila v Kalamanu. Lily, která kdoví kde přišla k námořnickému dalekohledu, si jím dychtivě prohlížela cizí plavidlo a zároveň nadmíru ochotně tlumočila ostatním, co viděla za zvětšovacím sklem.
„Na plachtě je takový legrační pták se dvěma hlavami,“ pronesla po chvilce soustředěného mžourání do kukátka.
Na Bogdanově tváři se rozhostil neklidný výraz, poznal ten znak z řady vyprávění. A žádné z nich nebylo pěkné.
„To je imperiální orlice minotaurů z ostrovů v Krvavém moři,“ proniklo mu z napůl staženého hrdla. Obchodník Gilmar, jenž platil ve skupině za odborníka na vše, co nějak dotýkalo knih nebo obchodu, pouze pokývl hlavou a nasucho polkl. Minotauři, nebezpeční válečníci, krutí nepřátelé a nemilosrdní vládci Krvavého moře se stali postrachem každé lodi, která musela proplout byť jen na dohled jejich vod.
„No jo, jenže je bezvětří,“ nedala se hned vedle stojící Veverka, kterou život v divočině naučil zachovávat rozvahu a naopak ji nenaučil vůbec nic o minotaurech. „Zůstanou trčet na místě stejně jako my.“
„Neřekl bych,“ odvětil mrzutě solamnijský rytíř Mark, jenž doposud mlčel a usilovně si stínil  rukou oči, aby lépe viděl na koráb. „Mají totiž vesla.“
A skutečně, minotaurská loď se stávala nepatrně větší. Ovšem s tím, jak se přibližovala, rýsovala se za ní výhružná černota.
„Jé, to je legrační, ta loď s sebou veze mráček,“ podivovala se fascinovaně Lily a v rozrušení se naklonila ještě víc, div že přitom nepřepadla přes zábradlí, kdyby ji nezachytila Veverčina pohotová paže.
Rázný výkřik kapitánky Maqesty však utnul další rozmluvu.
„Blíží se k nám pořádná bouře a je přímo v patách tomu korábu! Všichni na svá místa a vy ostatní se  koukejte se k něčemu pevnýmu přivázat! Až to do nás uhodí, budeme v pořádným maléru.“
Kdo mohl, zařídil se přesně podle kapitánčiny rady. Družina se rozhodla uvázat k patě hlavního stěžně, o což se postaral Akar. Jakmile dotáhl lano, nezbývalo než jen čekat.
 

Čekat a bez dechu sledovat osud minotaurské lodě, předzvěst vlastního osudu. Ačkoliv byl cizí koráb od pohledu masivní, dobře stavěné plavidlo, záhy se ocitl v pasti nemilosrdných živlů, jejichž síla doléhala i na Perechon. Ohromné vlny zmítaly minotaurskouí lodí, zatímco nad hladinou se rozpoutala zuřivá vichřice. Loď se kymácela a nakláněla v divokém běsnění. Minotauři se drželi statečně, ale neměli nejmenší naději. Vichřice lámala stěžně, zatímco obrovské vlny pohazovaly korábem ze strany na stranu. Tehdy s hromovým zahřměním se koráb definitivně překlopil a zmizel v záplavě živlů. I když celý zoufalý zápas nemohl trvat déle než deset minut, bezmocné posádce Perechonu se to jevilo jako věčnost. Věčnost, jíž prodlužovalo vědomí, že nyní jsou na řadě oni.

Minotaurský koráb ještě neklesl pod hladinu a již tak Perechon zažíval nepříjemné chvilky, jak se k němu přibližovala stále sílící bouře. Nápory větru přehlušily vše ostatní. Perechon se na vzedmutých vlnách rozkýval ve smrtícím tanci, vydán na pospas neustále se měnící hladině. Bouře si s lodí zlomyslně pohazovala ze strany na stranu, ze shora nahoru a zase zpátky. V jednu chvíli se plavidlo strašlivě nadzvedlo, jen aby se v následující okamžik propadlo o dobrých deset metrů. Do toho se přes palubu bez ustání valily  přívaly rozběsněných vln, které nemilosrdně strhávaly vše, co nebylo dostatečně pevně přivázané. Přímo před zraky družiny jedna taková vlna smetla námořníka a mrštila jím takovou silou, že i navzdory zuřící bouři by přísahali, že zaslechli praskot lámaných kostí, než nebožtík zmizel v rozbouřeném moři. Lanem jištěná Maquesta zuřivě zápolila s kormidlem, snažíc se alespoň trochu korigovat kurz lodi. Bylo to marné a sama to moc dobře věděla, ale co jiného jí zbývalo, než bojovat dál? Pouze nadlidská síla jejího minotaurského důstojníka, který pevně třímal druhý konec lana zabránila tomu, aby Maquesta již dávno skončila v rozběsněných vlnách.

Peklo dosáhlo náhle svého vrcholu. Úpěním těžce zkoušeného Perechonu se nesl nový, zlověstný zvuk. Zvuk strašlivého praskotu, jak se začal lámat hlavní stěžeň. Družina vytřeštila oči hrůzou. Společně se stěžněm totiž povolovalo i lano, které je poutalo. V tu chvíli Perechonem otřásl zvlášť mohutný příval a ohromná vlna smetla vše, co se jí postavilo do cesty. Strhla Gilmara spolu s ostatními do zuřícího moře. Kouzelník se zoufale zmítal ve vlnách stejně jako jeho druhové, než je záhy ztratil z dohledu. Těžknoucí lanoví jej nemilosrdně stahovalo pod hladinu. Marně se z něj snažil vyprostit, neměl však už dost sil. Voda se mu valila do plic, ze strašlivého běsnění vln mu zaléhalalo v uších, jak klesal hlouběji a poslední paprsky světla jej opouštěly. Nakonec jej pohltila milosrdná náruč tmy.

Účinkují: Dalcor (DM + NPC Marque Mar-Auragaard), elinor (Elinorei), Geralt (Gilmar), Lucka (Veverka), Šárka (Lilie), Thracus (Bogdan Solovey) a wraiths (Akar).
Napsal Geralt 10.04.2010
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 20 příspěvků.
ČAS 0.099370002746582 secREMOTE_IP: 54.163.14.144