Dalcorlance: Gilmarovy zápisky V.

Kapitola třetí: Co navždy zůstane pod hladinou

Gilmarem otřásl úporný záchvat kašle. Spolu s ním se mu však vrátilo vědomí. Oproti všem očekáváním nebyl mladý mág mrtvý. Mrtví totiž nevykašlávají zbytky mořské vody a rostlin, necítí v očích ostré štípání mořské soli a v uších jim nerezonuje podivný tlak. Navzdory tomu Gilmar nemohl uvěřit, že je ještě na živu. Nedávalo to smysl. Stále měl před očima zkázu Perechonu a temné, dusivé sevření v náruči běsnícího moře, které jej hnalo vstříc jisté smrti. Vzpomínal si na zoufalý zápas ve vlnách a pomalou, bolestivou agonii tonoucího.

S námahou se posadil a rozhlédl okolo. Nacházel se v nevelké kamenné místnosti bez oken a s jedinými dveřmi. Přesto však byla místnost osvětlena podivnou loučí, podle všeho magickou. Jaký byl Gilmarův  údiv, když v jejím světle spatřil, že společně s ním leží na podlaze Akar, Veverka, Lily a Bogdan, kteří také pozvolna přicházeli k sobě. Všichni notně potlučení, nicméně přesto na živu. Po elfce, Solamnijci nebo jiných členech Perechonu ovšem nebylo nikde  ani vidu. Zřejmě neměli takové štěstí jako my a skutečně zahynuli v bouři, usoudil kouzelník.

„Kde to jsme?“ vytrhl jej ze zamyšlení známý hlas. Patřil Lily. Pravda, nezněl tak vesele a nadšeně jako jindy, ale přesto už se dívenka vyškrábala na nohy a začala obcházet kamenné stěny. Za normálních okolností by na nich nebylo co k vidění, ale když se v jednu chvíli topíte ve vodách rozbouřeného moře a v následující okamžik se probudíte v úplně neznámé místnosti, tak nemusíte být šotek, abyste se nedomáhali odpovědi. Jenže tu nikdo neměl. Pětice trosečníků se tázavě obracela jeden na druhého, nikdo nechápal, jak se zachránili. Nebo spíše kdo je zachránil, jak zamumlal Gilmar. Po této poznámce následovala další výměna nejistých pohledů a nevyřčených otázek. Skutečně stojí někdo za jejich záchranou? A pokud ano, jaké jsou jeho záměry?

K úžasu všech nebyly dveře nikterak zamčeny. Poslušně se otevřely a odhalily před sebou potemnělou chodbu. Všude panovalo naprosté ticho. Až podezřelé. Přesto se pětice vykradla ven a ve svitu magické louče začala opatrně procházet chodbou, která nyní odhalila řadu místností navlas podobných té, v níž se trosečníci probudili. Nikde však nebylo ani živáčka. V jednotlivých pokojích bylo naskládáno pouze jakési haraburdí a trosky pocházející z potopených lodí. Pouze v jedné z komnat odhalil Akar tělo nedávno zemřelého minotaura.

Bogdan se opatrně naklonil k statnému tělu a zjistil, že minotaur se podle všeho pravděpodobně utopil. Všichni se nyní začali rozhlížet ještě opatrněji. Kde je jeden minotaur, mohou být klidně další. A živí. Skutečně, zdálo se, jako by se chodbou, která  na svém konci stoupala v schodiště, nesl slabý odér  mokré srsti. Přesto nemělo smysl otálet v chodbě. Průzkum pokračoval.

Schody zavedly skupinu do dalšího podlaží, které se zdálo stejně mrtvé jako to předchozí. Nikde ani stopa po obyvatelích nebo minotaurech. Puch zvířecí srsti se ovšem nevytrácel. Družina pozvolna prošla několika pustými sály, když stanula před rozlehlou kruhovou místností s řadou lavic. A co víc, místnost po okraji lemovala řada oken. Oken, za nimiž se rozprostírala nekončící tma mořské hlubiny!

„Jak se odsud dostaneme?“ vyslovil Akar otázku, která všechny zaměstnávala při pohledu na nekonečnou vodní masu rozpepínající se za okny.
„Nedostali jsme se sem sami, těžko se tak dostaneme vlastními silami ven,“ mumlal Gilmar přecházející k dalšímu oknu. „Možná bychom měli počkat, co se stane,“ dodal s povzdechem.
Další debatu ovšem přerušila Lily, která nakukovala do jednoho z oken na opačné straně sálu.
„Podívejte, támhle naproti stojí hrad!“
A skutečně. Možná o sto dvě stě metrů dál se tyčila stavba, která až nápadně připomínala hrad, jenž všichni znali z Jílova.
„Možná leží odpověď tam,“ navrhl po chvilce zamyšlení Bogdan. “Pokračujme zatím dál a uvidíme, co uvidíme,“ podotkl nakonec prakticky a vydal se do dalších dveří.

Záhadná podmořská budova odhalila před družinou další patro. Jedna z místností končila uzamčenými dveřmi. Stále existovala cesta dál jinudy, avšak Akarovi to nedalo a začal páčit notně zarezlý zámek. Těžko říct, zda to bylo kovářovou silou a umem, štěstím nebo zkrátka předlouhou službou zámku, ale dveře náhle povolily. Skupina opatrně vstoupila dovnitř. Poznali, že se nacházejí v jakési studovně, neboť podlouhlá místnost byla zaplněna řadou poloprázdných polic a desítkami stolků, židlí a lavic. Porůznu se zde povalovaly zašlé pergameny, psací pomůcky, tu a tam knihy. Čítárna končila dalšími dveřmi, tentokrát mnohem majestátnějšími. Pevná kamenná futra lemovala masivní kovové dveře, které vyvolávaly oprávněný dojem, že se jich na rozdíl od okolí nedotkl zub času ani v nejmenším. Dveře byly zajištěny zámkem a pak jakýmsi vmáčklým otiskem symbolu, jenž vstupoval do povrchu dveří. Trojúhelníkovitý znak zachycoval malou harfu. Bogdan s Gilmarem si symbol podrobně prohlíželi, ale neměli ani ponětí, jak dveře otevřít. A protože selhalo i kovářem dříve použité řešení dveře překonat silou, nezbylo než pokračovat v průzkumu dalších částí budovy.

Malé schodiště zavedlo družinu do zbývajícího patra, či spíše jeho části. Bylo totiž o poznání menší než předchozí podlaží, a tak usoudili, že se nachází patrně v jakési věžičce. Tvořily vlastně dvě navazující místnosti. První ze všeho nejvíc připomínající prostornou úřadovnu s pokojíkem. Oproti všem ostatním byla mnohem vznosněji zařízená. Smysly družiny však upoutalo něco jiného. Zpoza protějších dveří pozvolna prosakovala voda a všude byl cítit pach navlhlé srsti.

Poslední zbývající přístupná místnost. Minotauři musí být uvnitř, uvědomoval si Gilmar. Ale proč odtamtud prosakuje voda? A proč se zevnitř nic neozývá? Zvědavost byla silnější než všechen zdravý rozum a zvlášť Lily si jako obvykle nečinila žádné skrupule a prostě vyřešila dilema za ostatní – otevřela dveře!

Uvnitř však nebylo po minotaurech ani stopy. Nevěřícné pohledy klouzaly z kouta do kouta, ale místnost byla prázdná, žádný minotaur se nevyřítil ze stínů s napřaženou sekerou v ruce. Všichni, tedy snad až na Lily, si úlevou oddechli. Jenže kam se tedy minotauři poděli? Odpověď se nacházela na jedné ze stěn. Prostorný průhledný ovál byl podle všeho magickým průchodem ven, jenž zároveň zadržoval vodu před vniknutím dovnitř. Krom toho jím bylo vidět jako oknem. Družina opatrně přistoupila blíž a zadívala se do hlubiny. A spatřila minotaury!

Byli tři a usilovně plavali k nedalekému hradu. Silné a trénované paže stejně jako mohutné plíce zkušených námořníků usnadňovaly minotaurům jejich riskantní podnik. Už se zdálo, že dosáhnou svého cíle, když v tom družinu zasáhl podivný chlad, jenž se vzápětí změnil v čirou hrůzu, která je přikovala k portálu. Odkudsi se v moři vynořil hrozivý dlouhý plaz. Rychlými vlnitými pohyby se přibližoval k minotaurům. Ti si jej povšimli a hnáni strašlivým pohledem na mořského netvora zesílili tempo, aby dosáhli spásného portálu, jenž se před nimi rýsoval na stěně hradu.

Avšak ani tak zdatní plavci jako minotauři neměli proti hadovitému monstru naději. To kolem nich ladně proklouzlo a téměř nepostřehnutelným pohybem hlavy pozřelo dva minotaury naráz. Voda se zbarvila výhružnou tmavou barvou, která se vyvalila z plazových úst, jak se  hbitě otočil ke konečnému útoku na posledního plavce. Mohlo mu zbývat stěží pár metrů od záchrany, když tu se za ním rozevřely hrozivé čelisti a doslova překously minotaura v půli. Poté se netvor obrátil a rychle zmizel v hlubinách kdesi za hradem. Před vyděšenými pohledy družiny zůstala pouze prázdná voda, která se nyní rychle barvila oblaky krve. Byli v pasti.